Fest Na Tahu nevznikl jako velký plán ani jako ambiciózní projekt na papíře. Začal úplně obyčejně — jako nápad, který padl někde mezi řečí, u sklenky, na jiném festivalu. Seděli jsme tam, koukali kolem sebe, řešili hraní, život a všechno mezi tím, a v jednu chvíli zaznělo: „To bychom asi dokázali taky, ne?“ Taková ta věta, která zní jako vtip… dokud ji někdo nezačne brát vážně.
Pak přišel covid, svět se na chvíli zastavil, ale nám v hlavě začaly věci naopak dávat větší smysl. O pár dní později jsme už seděli v čajovně, přehazovali si nápady přes stůl a snažili se přijít na to, jak by takový festival mohl vypadat. Vznikaly první plány, první představy — a taky první slepé uličky. Pracovní název „Pouštní louže“ (kombinace dvou názvů: Kalkatská louže a Pouštní menu) je toho mimochodem důkazem. Naštěstí jsme se včas shodli, že některé věci je lepší nechat jen na papíře.
Co ale zůstalo, byla chuť něco vytvořit. Něco vlastního. Něco, co by nebylo jen o programu, ale hlavně o lidech. O komunitě, která do té doby existovala hlavně online, a o možnosti ji konečně potkat naživo. A přesně z téhle myšlenky začal růst Fest Na Tahu.
První setkání bylo malé a dost skromné. Pár desítek lidí, první živé hraní (tehdy ještě v hlavním sále DDM), první momenty, kdy jsme si uvědomili, že tohle má smysl. Že lidé, kteří se znali jen z chatu, najednou stojí vedle sebe, baví se, smějí se stejným věcem a sdílejí stejný svět. Někteří dorazili tak brzy, že čekali v dešti před budovou ještě před otevřením — a i tohle k tomu nějak patřilo. Higlight byl taky Double Freeze komentující souboj v LoLku místních legend.
S každým dalším rokem Fest rostl. Přibývali lidé, program, nápady… a taky momenty, které se nedají naplánovat. Slejváky, kvůli kterým se vymýšlely improvizované přesuny živého hraní (a poučili se, že nemáme nechávat věci náhodě a živé hraní místo letního kina Háječek oficiálně přesunuli do zastřešeného Biografu Kotva), noční diskotéky, spontánní hry na zahradě nebo večery, které končily mnohem později, než měly. Z malého setkání se postupně stala akce, která začala zabírat mnohem více prostor — a času.
S dalšími roky už najednou nešlo jen o „jestli to vyjde“, ale o to, jak to udělat co nejlíp. A spolu s tím se ukázalo něco, co je pro nás dodnes nejdůležitější — komunita. Lidi, kteří každý rok přijedou pomoct, zapojují se do programů, podrželi ostatní, když bylo potřeba. Fest přestal být jen akcí, kterou pořádáme. Začal být něčím, co tvoříme společně.
Postupně přibývaly další věci — cosplaye, soutěže, koncerty, přednášky, stánky, živé hraní ve větším měřítku. Každý ročník byl trochu jiný, ale všechny měly jedno společné: energii, která se nedá přenést online. Atmosféru, která vzniká jen tehdy, když jsou lidé na jednom místě a sdílí ten samý moment.
Dnes je Fest Na Tahu místem, kde se potkávají hráči, tvůrci i fanoušci. Místem, kde se z online komunity stává reálná. A kde se příběhy nevyprávějí jen na obrazovce, ale přímo před tebou.
A každý rok začíná stejně. Nápadem, že by to šlo udělat ještě o něco líp.
Fotky z každého ročníku, kde jsme něco fotili, najdete v záložce Fotogalerie.